Jody McIntyre (vlevo) a Rani Bornat (vpravo) na demonstraci v Bil'inu
Rani Bornat: Jmenuji se Rani Abdelfatah Ibrahim Bornat a je mi 29 let. Jsem z vesnice z Bil’in, která leží západně od Ramalláhu. První den druhé intifády jsem byl střelen do krku izraelskou armádou.
Jody McIntyre: Jaký byl tvůj život předtím, než jsi byl zraněn?
Rani Bornat: Předtím než se to stalo jsem žil život jako každý jiný člověk v Palestině. Obvykle jsem studoval, jezdil na koni, na oslících, staral se o kozy. Dělal jsem prostě vše co zemědělci v Palestině. Mým snem bylo dokončit studium a stát se inženýrem, ale bohužel mi to můj osud nedopřál. Dá-li Bůh, budu schopen zajistit dobré podmínky pro studium pro mé děti, aby se mohly stát inženýry, tak jako jsem si to vždy přál já.
Tehdy jsem čekal na odpověď z univerzity, zda jsem byl přijat, bohužel jsem se žádné odpovědi nedočkal, místo toho vypukla intifáda v Palestině.
Jody McIntyre: Řekni mi něco o tom, jak jsi byl zraněn, jak se to všechno stalo.
Rani Bornat: Pamatuji si tento den velice dobře, byla sobota 30. září 2000 první den intifády. Pochodovali jsme směrem k jednomu z kontrolních stanovišť nedaleko Ramalláhu na protest proti Šaronovu vstupu do mešity Al Aksá. Byla to klidná nenásilná demonstrace, jako všechny v Bil’inu. Do dnes si pamatuji jak jsme všichni dohromady zpívali a nesli transparenty. Ale pak se to zvrtlo, vojáci rovnou bez váhání použili ostrou munici proti našemu nenásílnému pochodu, zdá se že jejich cílem bylo zabít co nejvíce Palestinců.
Nebyl jsem střelen normální kulkou, jakou všichni známe, ale speciální střelou říkáme tomu ,, butterfly bullet ‘‘ což znamená motýlí střela. Motýlí proto, že způsob jakým letí vzduchem připomíná motýlí let, dálo by se říct že je to střela která se po vystřelení roztočí. Ten den jsem byl střelen jak všichni víte právě touto střelou do mého hrdla, střela mi způsobila vážné zranění, rozřízla mi tepnu která spojuje mé tělo s mozkem. Teď mám umělou tepnu, protože už nebyla šance zachránit původní. Měl jsem také krevní sraženinu v mozku a dostal jsem mrtvici po které zůstala má ruka ochrnutá.
Byla to velmi nebezpečná situace, byl jsem převezen do nemocnice v Ammánu, kde jsem zůstal cca. 7 měsíců. První dva měsíce jsem byl v kómatu, operován jsem byl mnohokrát, prodělal jsem několik rizikových operací. Každý den lidé čekali na okamžik, kdy zemřu. Můj otec slyšel v rádiu, že jsem už umřel, ale nebyla to pravda, později jsem byl v rádiu prohlášen za ,, žijícího mučedníka ‘‘.
Když jsem se probral z kómatu, snažil jsem se mluvit, měl jsem ztrátu paměti a nemohl jsem udělat žádný pohyb, nemohl jsem ani trošku pohnout rukou nebo nohou.
Jody McIntyre: Jak reagovala vaše rodina a další lidé z vesnice na to, co se stalo?
Rani Bornat: Když lidé z vesnice uviděli, že jsem stále naživu, rozzářili se radostí, každý z nich si myslel, že jsem zemřel a stal se tak mučedníkem. Některé rodiny to tak dojalo, až plakali štěstím. Všichni mí přátelé trávili veškerý čas se mnou, někdy jsem jim i musel říct, aby odešli a já si užil chvilku klidu a odpočinku, cítil jsem se po celou tu dobu strašně unavený jako nikdy předím. Řekl jsem všem, aby se chovali jako předím, protože jsem se snažil zapomenout na to co se stalo tenkrát stalo, chtěl jsem jen žít můj život tak, jako před tímto nešťastným incidentem.
Jody McIntyre: Účastníš se na demonstracích tady v Bil’inu? Nebo tě to odradilo a máš strach po předchozí zkušenosti?
Rani Bornat: Prvně bych ti chtěl říct, že jsem byl postřelen několikrát během demonstrací v Bil’inu.
Jody McIntyre: Takže máš alespoň trochu strach?
Rani Bornat: Ne, nebojím se.
Jedná se o nenásilné protesty, ale pokud se nepostavíme za naši zemi, tak kdo to udělá? Nebudeme-li usilovat o pravdu, tak kdo to udělá za nás? Pokud my nebudeme stát bok po boku a vzdorovat okupaci, tak kdo to udělá? Pokojné demonstrace nikomu neubližují ani nikoho nezabíjejí, demonstrace jstou tu jen proto, aby pomohly utlačovaným. My musíme strhnout tuto zeď, abychom konečně žili v míru a na svobodě.
Jody McIntyre: Rozbil se ti někdy invalidní vozík během demonstrace?
Rani Bornat: Ano, bylo to jednou když jsme byli na demonstraci v Bil’inu pro zdravotně postižené, kterou jsem pořádal já. Za normálních okolností jsme chtěli jít protestovat až přímo ke zdi, ale ten den do nás vojáci začali střílet slzný plyn, ještě předtím než jsme dorazili na místo, kde jsme měli naplánovou demonstraci. Vojáci začali křičet, že od dnešního dne je demonstracím konec. Chtěli zastavit všechny demonstrace, měli strach, že by náhodou zabili nějakého Izraelce, protože týden předtím izraelská armáda v Bil’inu zastřelila izraelského právníka, který se podílel s námi na nenásilných demonstracích. Ale to se stalo před několika lety, jejich slova se naštěstí nesplnily a tak naše demonstrace probíhají každý pátek.
Tehdy to byl velmi silný symbol izraelské okupace, vidět izraelskou armádu střílet na bezbranné lidi se zdravotním postížením jako jsou vozíčkáři, nevidomí apod.
Na této demonstraci se podařilo izraelské armádě, rozbít můj invalidní vozík, bez kterého se prakticky neobejdu.
Jody McIntyre: Myslíš si, že izraelská armáda se k tobě chová jinak, protože jsi na
vozíčku?
Rani Bornat: Oni se ke mně chovají úplně stejně, nezajímá je jestli jsem na invalidním vozíčku, nebo se jen tak procházím – podle nich totiž ohrožuji stát Izrael, jak směšně…
Jody McIntyre: Jak si představuješ budoucnost?
Rani Bornat: Jsem ženatý, nedávno jsem přivítal na svět tři krásné děti a to trojčata. Chci začít úplně nový život.
Většina lidí co žije pod okupací je pesimistická, ale já nikdy neztrácím naději, stále věřím, že tato okupace jednou skončí. Chci aby všichni lidé v této zemi mohli žít na svobodě, aby mohli cestovat kamkoliv se jim zachce, aniž by viděli na každém kroku zeď a kontrolní stanoviště ( checkpoint), tyto věci jsou skutečné, i když se o nich ve světě nemluví, všechny tyto věci nám každodenně brání v pohybu.
Jody McIntyre: Jsi rád, že někdo na vozíčku pro invalidy z Londýna bude s tebou na demonstraci?
Rani Bornat: Když jsem tě poprvé uviděl, zamiloval jsem si tě, protože jsi na vozíčku, jako jsem já. Ale to není důležité, jestli jsi na vozíčku, nebo ne. Důležitější jsou myšlenky a odpor v tvoji mysli.