Rozhovor – Lowkey & Shadia Mansour
ROZHOVOR - S VÁLKOU UVNITŘ SEBE
Večer předtím přiměl publikum koncertu v pražském Crossu, aby se sborově dožadovalo svobodné Palestiny. Den nato už byl připravený k rozhovoru o politice i životě v Anglii. Rapper britsko-iráckého původu, Lowkey.
Hudba je branou k podvědomí. Nemůže být její propojení s politickým poselstvím nebezpečné?
To, co se snažím dělat já, spočívá ve zlidšťování obětí armád a bomb. Na tom není nic nebezpečného, to je prostě lidské. Hudba může být nebezpečná tehdy, pokud naopak lidi vede k tomu, aby považovali za normální válku a svou vojenskou přítomnost v jiných zemích. Dám příklad. Jedna známá britská skupina má skladbu Stand Strong, v níž navozuje požadavek „stůj pevně jako voják“. Destiny´s Child zase nahrály skladbu I need a soldier, v níž hledají muže, jenž se nebude bát se za ně postavit. Takové oslavování vojáků, vycvičených k zabíjení, pokládám za nebezpečné.
V jednom rozhovoru jsi uvedl, že tvůj pohled nemůže být jednoduchý, a zdůvodnil to svým smíšeným původem. Jakou hraje roli?
Po otci jsem Brit, matka pochází z Bagdádu, a když se podíváš na historii obou zemí, je to, jako bych se narodil s válkou uvnitř sebe sama. Irák je do značné míry produktem britského imperialismu. Británie ho okupovala po první světové válce a znovu ho okupuje od roku 2003. Jsou to dva směry, do kterých se cítím být vtahován. Často říkám, že jsem Angličan mezi Araby a Arab mezi Angličany, oboje a nic. Dobré na tom je, že mě to vede k pozici, v níž musím být především člověk. Před jakoukoli národností, rasou, čímkoli. A pak si na tomto základě vybrat, kde stojím.
Zastávat stranu ve jménu lidskosti?
Moje otázky jsou: Co způsobuje lidstvu větší škodu, co ohrožuje více lidských životů, co jich více bere? V jednom tracku se ptám: Jsou to podomácku vyrobené bomby, nebo zbraňové systémy, které BAE (britský zbrojařský koncern – pozn. red.) prodává nejen Británii, ale všem zkorumpovaným diktátorským režimům po celém světě? Samozřejmě se to pro mě komplikuje, protože žiju v zemi, která zůstává imperialistickou. Kvalita života v Británii odvisí od vykořisťování třetího světa a my všichni, kdo žijeme na Západě, z této nerovnosti profitujeme. Proto ale nemusím souznít s pečlivě ukutými mýty a raději říkám, že i ti na druhé straně jsou lidé. A to se zdá být radikální. Je důležité pochopit, že rodina mého otce pochází z Doveru, z poměrně chudé oblasti. Jeho otec byl horník, který sloužil v britské armádě, jeho dědové bojovali v první světové válce. Já neříkám, že tihle nebo tihle jsou divoši. Říkám, že všichni jsme lidé.
RASISMUS NA OSTROVECH
Zmínil jsi, že se cítíš být „obojím a ničím“. Jaké pro tebe bylo vyrůstat v britské společnosti?
Mé křestní jméno je Kareem, moje příjmení Dennis. Je zajímavé, že jsem více vyloučen z britské společnosti za to, že jsem poloviční Arab, než z arabské, protože jsem poloviční Brit. Jedno z nejranějších slov ze základky, na které si vzpomínám, je „Paki“. Původně šlo o pojmenování Pákistánců, ale v Británii je tendence tak označovat každého od Turecka po Afghánistán. Každý je „Paki“, existuje sklon tak myslet. Mně se šikana vyhýbala, byl jsem sebevědomější a extrovertnější, ale byly tam arabské či indické děti, kterým se ostatní smáli kvůli jménům, říkali jim, že jim smrdí vlasy a podobně. Na ulici se můžeš setkat s otevřeným rasismem nebo policejní šikanou. Zajímavé to bylo, když jsem chodil na Brunelskou univerzitu v Uxbridge. To je dominantně bílá a poměrně rasistická oblast, ovšem většina těch, kdo chodí na univerzitu, má přistěhovalecké kořeny. To mělo pozoruhodnou dynamiku. Svým způsobem ty lidi dokážu pochopit. V Ladbroke Grove, kde bydlím, mám souseda, který pamatuje dobu, kdy byla čtvrť bílá, a teď je velmi rozrušený, protože kolem žijí lidé z celého světa. Já si myslím, že se můžeme vzájemně obohacovat a netřeba mít ze sebe strach. Ale on se cítí být, a do jisté míry to chápu, opuštěn svou vlastní zemí a vládou. Myslím si, že to, co se dělo, když jsem vyrůstal, a co se děje teď, nelze oddělit od historického kontextu působení Velké Británie ve světě. Řekl bych, že za účelem ospravedlnění zahraničněpolitických cílů často dochází k démonizaci lidí, kteří jsou spojeni s oběťmi této politiky na domácí půdě.
V Česku nedávno sklidila příznivý ohlas kniha německého „sociálního demokrata“ Thila Sarrazina, podle kterého imigranti – na mysli má především proporcionálně chudší muslimy – zavlékají do německé společnosti geny hlouposti, čímž ohrožují konkurenceschopnost národního hospodářství. Protože jde o záležitost genetiky, nemá přitom cenu ani investovat do jejich vzdělání. Setkáváš se s něčím takovým i ve Velké Británii?
Situace je možná trochu jiná než v Německu. Záleží, jak definuješ přistěhovaleckou komunitu. Máš tu samozřejmě lidi, kteří zrovna přicestovali, a tam je ekonomický rozdíl. Ale je zde spousta lidí z druhé nebo třetí generace, jejichž předkové sem přijeli, a oni nyní prosperují. Ale jinak samozřejmě. Neonacisté, kteří tvrdí, že jejich hlavním cílem je zastavit takzvanou „islamifikaci Anglie“, měli nedávno pochod v Lutonu, kde žije hodně muslimů. Britský premiér David Cameron v ten samý den prohlásil, že multikulturalismus v Anglii selhal a že muslimové by se měli více přizpůsobit britskému způsobu života. Myslím, že je to opět potřeba zasadit do historického rámce. Velká Británie je země, jejíž armáda v posledním století doslova cestovala po celém světě a říkala: Ahoj, vaše země je teď naše a ty jsi teď oddělený od druhého touto hranicí. Aby se britská vláda nyní cítila být ohrožena civilní imigrací lidí, kteří trpěli její vojenskou přítomností po celé dekády, to považuji za pokrytecké.
POLITIKA STRACHU
Jedním z tvých zásadních témat je konflikt na Blízkém východě. Proč si se začal „zajímat o Palestinu“?
Když je člověk arabského původu, je to téma, které je pořád kolem. Podle mě jde o strašlivou nespravedlnost – ať už mluvíme o původním vyhnání Palestinců, pokračujících etnických čistkách, nebo o stavbě osad. Zároveň se mi ale zdá, že celá ta věc je často nepochopena a ghettoizována. Lidé z toho dělají náboženský nebo rasový konflikt. Podle mě se ale jedná především o střet dvou principů: nadřazenosti a rovnosti. Je to ta stejná věc, která umožnila vznik moderního státu Austrálie. Kapitán Cook přijel z Británie, zabodl vlajku do země a s pomocí ideologie rasové nadřazenosti zdecimoval původní obyvatelstvo. To bylo pak až do roku 1967 považováno za faunu a floru. V takové situaci si myslím, že je na nás všech, abychom spíše bránili práva domorodců a bojovali za ně, než abychom stranili kolonialistovi. Neměli bychom dopustit, aby se příběh kolonialisty stal naším vlastním příběhem.
Hovoříš o dvou principech a ideologiích, nadřazenosti a rovnosti. Identifikuješ tyto principy se stranami konfliktu, které se utkávají v souboji o území?
Ne, to určitě ne. Pokaždé, když o tom mluvím, tak zdůrazňuji, že nejde o hranici mezi Židy a Araby, židy a muslimy, nebo Izraelci a Palestinci. Je to linie mezi těmi, kdo věří v rovnost všech, a těmi, kdo věří v nadřazenost některých. Sionismus je z Maďarska pocházející koloniální hnutí, které nikdy nestálo na straně rovnosti. Judaismus je něco jiného. Znám mnoho židovských aktivistů, kteří jsou právě teď v Palestině a bojují proti sionismu, i spoustu židovských profesorů, učenců a velmi zbožných lidí, kteří mu oponují.
Shledáváš na palestinské straně rysy, které ukazují ve směru nadřazenosti?
No (váhá), je to podivné. Samozřejmě se to míchá. Ale připadá mi to jako mířit na dítě automatickou puškou a ptát se, jestli mě chce zabít. Znamená to říct: je to dítě pro mě hrozba? Ale já jsem muž a mám pušku. Toto je nebezpečí, o kterém mluvím, ten iracionální strach. Možná to bude jasnější, když si uvědomíme, že v regionu není žádný jiný nukleární stát než Izrael, žádný jiný stát, který by okupoval všechny své sousedy, a žádný jiný stát, který by se nikoli zmenšoval, ale naopak trvale rozšiřoval. A to v rozporu s mezinárodním právem, z jehož hlediska jsou osady ilegální. Mít problém s tím, že kvůli jejich vzniku jsou lidé vyhazováni ze svých domovů a tyto domovy jsou ničeny, na tom není nic radikálního.
Navštívil jsi osobně Palestinu?
Na palestinských územích jsem byl třikrát, stejně tak v Izraeli.
Jaké to bylo? Dočetl jsem se cosi o devítihodinovém výslechu na letišti v Tel Avivu.
To je pravda, stalo se to v prvním a posledním případě. Chtěli hlavně vědět, jestli vím cokoli o Palestincích. Lepší je ani nepřiznávat, že znáš slovo Palestina, jinak budeš mít problém a velmi pravděpodobně se dovnitř nedostaneš. Popravdě ale, když se člověk jmenuje Kareem, tak s něčím takovým počítá. Nebylo to ovšem nic příjemného. Nikdo nechce, aby jiný člověk mohl kontrolovat jeho osud. A to je něco, co stát Izrael dělá nejen lidem, kteří ho chtějí navštívit.
Jak vypadala cesta sama?
Dělali jsme show. Zadarmo v uprchlických táborech a na dalších místech. Lidé to vítali, protože se chtěli hlavně bavit a tancovat.
Vidíš nějaké řešení konfliktu na Blízkém východě?
Ta situace je tak abnormální, že je složité vidět z ní realistické východisko. Zdá se mi ale, že jediná cesta, jak dlouhodobě zaručit mír, je mírově rozpustit stát Izrael. Umožnit důstojný návrat uprchlíků a zahájit jednání o vzájemném soužití. Toho nemohou dosáhnout mezinárodní společenství ani rakety Hamásu, ale jedině mladí Izraelci, kteří aktivně řeknou, že koloniální sionismus poškodil nejen vnímání Židů ve světě, ale i jejich vlastní sebepojetí, když se vydával za judaismus, židovství samotné. A tuto identitu odmítnou. Starší generace musí pochopit, že svou politikou odsuzuje vlastní děti k nešťastné existenci ve strachu, přičemž strach je pravděpodobně ta nejdestruktivnější věc, která může člověka ničit. Sám to vím, protože mě stravuje spousta strachů.
PŘEKVAPENÍ V GAZE
V médiích se teď nejvíc diskutují události v Tunisku a Egyptě. Jak je hodnotíš?
Jako inspirativní. Konečně se jasně ukazuje, že americká zahraniční politika a expanze Izraele závisí v arabském světě na vládě zkorumpovaných diktatur, které potlačují vůli lidu. Pokud by USA tyto diktatury nepodporovaly, bez peněz, které jim strkají do kapes, zbortily by se během jednoho dne. Jemen a Egypt jsou toho perfektním příkladem. Jaká je role prezidentů Sálíha a Mubaraka? V Jemenu je to zaručit USA kompletní vojenský přístup v podobě základen za účelem bombardování této země s podporou její vlády – podobné jako v Pákistánu. A pak je tu Egypt, kde vláda proti vůli egyptského lidu zachovávala status quo, jenž trval třicet let. Myslím, že lidé mají právo být nezávislí, samostatně se rozhodovat a vládnout si sami. USA ve skutečnosti nepodporují demokracii v arabském nebo ve třetím světě vůbec. Protože skutečná demokracie, která by reflektovala vůli lidu, by byla definována proti americkým imperialistickým zájmům. Lidé nebudou chtít vojenské základny, raději řeknou: Prosím, jděte domů. Něco jsem slyšel o tom, že ji chtěli dát i sem k vám. Odmítnout neznamená, že lidé nemají rádi Američany nebo USA. To prostě znamená, že nechceme mít vojenskou základnu jiné země na svém území. Není normální, aby jedna země měla vojenské základny od Kolumbie po Japonsko, aby vládla světu. Odporovat tomu je absolutně legitimní.
V Česku se v souvislosti s Egyptem často zdůrazňuje riziko „islamizace“ a nekriticky se přejímají slova íránského ajatolláha Alí Chameneího, jenž v egyptských událostech spatřil bohem seslané znovuzažehnutí pochodně islámské revoluce. Jaký je tvůj názor?
Podívejme se na Muslimské bratrstvo, pokládané za tu velkou islamistickou hrozbu, z hlediska historie. Najdeme různé situace, kdy mělo plnou podporu Velké Británie. Když v Egyptě zkoušelo svrhnout vládu prezidenta Násira, byli s tím Britové úplně v pohodě. Nyní se situace obrací. Není to jediný případ. Ať už se podíváš na Tálibán v Afghánistánu, Africký národní kongres v Jihoafrické republice nebo stranu Dawa v Iráku, vždy najdeš různé body v historii, kdy se lidé považovaní za teroristy nebo párije stali státníky. Zájmy se mění. Ale pokud se vrátíme k Muslimskému bratrstvu v Egyptě, tak zaprvé vydalo prohlášení, že se nejedná o islámskou, nýbrž lidovou revoluci, zadruhé šlo téměř proti vůli lidu jednat s Mubarakovou diktaturou, starým režimem, a konečně prohlásilo, že bude respektovat jakékoli mírové smlouvy mezi Egyptem a dalšími zeměmi, přičemž konkrétně jmenovalo Izrael. Tito lidé nepředstavují speciální hrozbu. A i kdyby odsud povstala náboženská vláda, není to jen na samotných Egypťanech?
Zatímco v izraelském Tel Avivu v klidu proběhla demonstrace na podporu egyptského lidu, Hamás v pásmu Gazy a Fatah na Západním břehu stejně zaměřené demonstrace potlačili. Jak si to vysvětluješ?
Nepřekvapilo mě, když k tomu došlo v Ramalláhu na Západním břehu Jordánu, ale že se to stalo v Gaze. Situace je tam složitá, je těžké utvořit si na ni přesný a poučený názor. Samozřejmě mě zmátlo, když jsem se to dozvěděl. Ale je třeba vidět, že jsou v obležení.
Znamená to, že podpora palestinské kauzy má být bezpodmínečná?
Podpora by se určitě neměla spojovat se specifickou politickou skupinou, stranou nebo náboženskými preferencemi. Je ale třeba pamatovat, že Hamás byl zvolen demokratickou cestou a stal se terčem mnoha pokusů o převrat.
SPOUTÁNI DLUHEM
Snažíš se podporovat rovnost jen v případě Palestiny, nebo i v rámci britské společnosti?
Věnuji se charitativní činnosti ve své komunitě, spolupracoval jsem s NSPCC (organizace na podporu práv dítěte. Lowkey pro ni nahrál skladbu napsanou z pohledu ženské oběti sexuálního násilí – pozn. red.), podílel jsem se na výukových programech ve školách a centrech pro mládež. Upřímně si myslím, že z toho sám získávám víc, než dávám.
Říkal jsi, že jsi studoval na univerzitě. Zúčastnil jsi se nedávných demonstrací proti zvyšování školného?
Ano, šel jsem je podpořit. Byl jsem tam, byl jsem bit policií, prostě jako každý jiný. Samotného se mě to týká. Na univerzitě jsem strávil rok a půl a za tu dobu se z půjčky pět tisíc liber stalo na úrocích skoro šestnáct tisíc. Pro mě velká částka. Nyní se má školné ještě zvyšovat – ze tří na devět tisíc liber. Každý si bere půjčku a viděl jsem studii, podle které ji během svého života splatí asi jen čtvrtina studentů. Je to způsob, jak spoutat lidi dluhem po zbytek života, a je zajímavé vidět, jak ho zavádějí poslanci, kteří sami vystudovali zadarmo. A to nemluvíme jen o konzervativních toryích, kteří vždy usilovali o trestání chudých, nakrmení bohatých a privatizaci všeho. Byl to ostatně Tony Blair, kdo zavedl školné už v roce 1998.
Zvyšování školného je ale asi jen jedním z důsledků finanční krize.
Jistě, v Británii se hovořilo o znárodnění krachujících bank, ale ve skutečnosti šlo jen o jejich podporu. Vláda vzala peníze daňových poplatníků, aby se mohly těm, kdo pracují pro banky, dál vyplácet milionové roční bonusy. Vzala chudým, aby mohla dát bohatým. Nůžky mezi bohatými a chudými se proto dál rozevírají, zvyšování školného je jen jedním z aspektů. Mimo to jsou kráceny sociální dávky, které mají lidi chránit a pomáhat jim, a oslabuje systém veřejného zdravotnictví. To je chyba, privatizovaná zdravotní péče je jednou z nejodpornějších věcí, které se dají v zemi zavést.
Otázka na závěr. Zanedlouho přistane na pražském letišti izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Český ministr obrany Alexandr Vondra by rád utužil vojenskou spolupráci mezi oběma zeměmi. Chtěl bys panu Netanjahuovi prostřednictvím NP něco vzkázat?
(Smích). Ne, nemám mu co říct. Když má někdo takové jméno, tak je příliš daleko, než aby slyšel, co říkám. A já nevěřím na dialog s teroristy.
Kareem Dennis aka Lowkey (1986), britsko-irácký rapper a aktivista žijící v Londýně. Uznání si vydobyl už mixtapy Key to the Game I–III, které vydal ještě před osmnáctými narozeninami. Debutové album Dear Listener následovalo v lednu 2009. Spolupracuje s hiphopovou formací Poisonous Poets a je členem indie-hiphopové „superkapely“ Mongrel, kterou založil spolu s Jonem McClurem z Reverend and The Makers a hudebníky z Arctic Monkeys. Vystupoval společně s rapperem Immortal Technique a skupinou Dead Prez. Rok a půl studoval moderní divadlo na londýnské univerzitě Brunel, ale dnes by volil spíš mezinárodní vztahy. V jeho textech se objevuje kritika kapitalismu, imperialismu a militarismu. Rodina ho v jeho snažení podporuje. „Vědí, že to, co dělám, plyne ze skutečné víry v rovnost a ne z nenávistné touhy po pomstě,“ říká.
Autor: Tomáš Havlín
Tento článek vyšel v Novém Prostoru číslo 370.