Gaza je dnes pod palbou leteckých útoků, každý z nás tu cítí strach a smutek…
Zvuk izraelských letounů nám nahání strach, celý den tu slyšíme výbuchy. Za jeden pouhý den se jim podařilo zabít téměř 300 lidí, mnoho dalších bylo vážně zraněno a několik desítek lidí se pohřešuje. To je první den v GAZE, od začátku izraelských útoků.
Je směšné jak se věci v Gaze mění ze dne na den,jak osud našeho lidu závisí na této špinavé politické hře. Trpíme tu pod blokádou, desítky lidí nedostanou ani lékařské ošetření, kvůli nedostatku základních potřeb. Mnoho lidí tu tak ztratí zcela zbytečně svůj celý život.
Zdá se, že jim to ještě nestačilo, když doposud neukončili tuto špinavou hru. Je čas, aby se k nám začali chovat jako k lidem.
Předtím než Izrael začal tuto nejbrutálnější operaci v Gaze, dívala jsem se na televizi se svými dětmi. Ten den, mé děti odmítly jít spát, protože se nemohly dívat na televizi, kvůli odpojenému elektrickému proudu. Dívali jsme se na pořad „ The Sound of Music “ který byl natáčen v rakouských Alpách poblíž Salzburgu. Ahmed při tom upřímně řekl „ Přál bych si rozbít tuhle televizi a připojit se k těmto dětem, chtěl bych mít život jako oni‘‘ potom se znovu zeptal svého bratra „ myslíš že mají dostatek elektřiny? ‘‘
Následující den byl první den izraelské operace v Gaze. Byla jsem doma s miminkem a s mojí jeden rok starou dcerou Salmou. Ahmed se právě vrátil ze školy, když začalo bombardování, přišlo to tak náhle… Všechno se tu třáslo: okna, zdi, no prostě úplně vše, dokonce i moje děti. Salma se zhroutila strachem, se slzami v očích začala volat svého otce, Ahmed seděl na zemi, začal křičet, začal volat na svého bratra který byl ještě ve škole. Dokonce i mému čtyřměsíčnímu synovi Mohammedovi vytryskly do očí slzy. Cítila jsem se tak bezmocná, nemohla jsem nic dělat, jen mě napadlo, co se asi tak děje a tak jsem se začala ptát „ Je to soudný den? Všichni umřeme? ‘‘
Dodávka elektrického proudu byla i nadále odpojena, žádné telefony nefungovaly, nic nefungovalo tak jak by mělo. Zkoušela jsem volat manželovi a do školy, ale nešlo to, byli jsme bez signálu. Potom jsem v rádiu uslyšela o bombardování našeho města, zaslechla jsem že venku jsou stovky mrtvých lidí a vše je totálně zničeno.
Pouhá slova nemohou popsat tuto tragédii, která se zde odehrála. Nemluvím pouze o mých osobních pocitech, mluvím i za ostatní matky a rodiny které se objevily na mušce Izraelců.
Opět byly tyto všechny nelidské útoky cílené na nás. Izrael řekl, že tímto způsobem chrání sám sebe od našeho zla.
Nemohu spát, žijeme v neustálém strachu, moje malé děti nemohou celé dny spát v našem bytě, který je ve čtvrtém otřásajícím patře, říkají že každou chvíli náš dům spadne. A proto jsem odvedla své děti, k našemu dědečkovi do jeho domu, protože si myslím že je tam více bezpečno. Moje dcerka se mě pevně držela, nechtěla abych ji opustila, ona křičí a pláče vždy když zaslechne hlasitý zvuk a jak ona jednoduše popisuje svými slovy „ Vždy dostanu strach, když vidím všechny ty hučící letadla na obloze‘‘. Co jí na to můžu říct? Co můžu pro ni udělat v tomto okamžiku?
Elektrický proud byl opět zapnut a já konečně vidím zprávy, vidím děsivé obrázky mrtvých těl ležících na zemi, jedna, dva, deset, dvacet. Nemohu už pokračovat v počítání, jsou tam stovky obětí. Ach Bože, co se to děje? Jsme tak mizerní, že se nás nikdo nezastane?
Právě teď píši tento dopis, nad mojí hlavou lítají izraelské armádní letouny, jsem tak nervózní, že jsem i ztratila všechny myšlenky.
Nemohu přestat myslet, na to všechno co se tady děje, nemůžu přestat myslet na své děti, na moji rodinu, na mé přátelé a mé sousedy, nikdo z nás neví, zda nebudou zrovna příště naše jména na seznamu mrtvých.
Najwa Sheik
Gaza, prosinec 2008
Najwa Sheik je uprchlice, která žije v uprchlickém táboru Nuseirat se svým manželem a třemi dětmi.